Mor v lesích

Příběh ze staré Šumavy

Jednou přišel k převozníkovi na Horní Vltavě cizí neznámý muž; vypadal tak podivně, že převozníka až hrůza z něho obcházela a rozmýšlel se, zda mu má vyhovět. Byl vysoký, vyzáblý, s dlouhýma kostnatýma nohama, jeho tvář byla jen lebka potažená koží a v ní v hlubokých důlcích ležely zapadlé oči pod velikými, těžkými víčky. Na sobě měl ten podivný pocestný temně rudý plášť a nesl černý pytel, který hrozně zapáchal. Ale povinnost převozníkovi kázala převézt každého, kdo o převezení požádá a za nězaplatí - a podivný cestující mu dal předem zlatý dukát - rád či nerad mu tedy převozník musel vyhovět. Ale když pak ten muž opouštěl jeho loď, řekl mu: „Od této chvíle tu bude tolik mrtvých, kolik je dní v roce.“

A opravdu, už po několika dnech začaly docházet z obcí ležících nahoře, z Ondřejova a Kříšťánova a z Chrobol a Ktiše, a brzy odevšad, z celého toho velikého prostoru nad Vltavou až po Prachatice a Netolice a Chvalšiny, hrozné zprávy o tom, jak tam najednou začali lidé hromadně stonat a mřít. V mnoha obcích zemřeli všichni až do posledního člověka, domy tu zůstávaly prázdné, dobytek se rozbíhal nebo ve chlévech řval hlady a padal. Hrůza morové smrti lehla na kraj.

V Ondřejově zůstal naživu jediný člověk - hrbatý a křivicí znetvořený čeledín. Toho se černá smrt nedotkla a tak mu připadl úkol všechna ta mrtvá těla ulóžit do země. Jezdil celé dny po vsích se žebřiňákem, házel a nakládal na něj mrtvoly bez ladu a skladu a svážel je do městečka Polné; zde je červenou branou vozil rovnou na hřbitov. Na voze míval leckdy mrtvých tolik, že mu některý při jízdě po kamenitých a srázných cestách z něho spadl, zůstal ležet u cesty a tam zetlel - takových mrtvých se ani havrani a krkavci nedotkli.

Lidé již ve svém zoufalství mysleli, že se blíží konec světa a že lidskému pokolení je souzeno vymřít. Tu se v sadech a na stromech ve vsích i při cestách objevil malý neznámý ptáček a ten zpíval pronikavým hláskem stále stejnou písničku; kdo pozorně naslouchal, ten snadno porozuměl, že stále a stále volá: „Encián kdo jí, všechno přestojí, kdo jí encián, bude zachován!“ Tu začali všichni jíst encián i bedrník a vařili si je a pili z nich odvar. Tehdy umírání začalo ubývat, lidé se uzdravovali a morová nákaza pomíjela, až pominula docela. V Polné pak červenou hřbitovní bránu zazdili; doufali, že už jí nikdy nebudou muset takto používat.

Po mnoha a mnoha letech stavěli v Polné vodovod. Při jeho kopání narazili na sta a sta lidských koster z doby moru; měly u sebe ještě i křížky, růžence, prsteny a zbytky dávných šatů - ale nikdo se jich nesměl dotknout a farář poručil, aby je rychle .všechny znovu zaházeli; tak se bál, aby ještě z těch starých kostí na lidi nevyšel znovu mor.

(Antonín Rausch, Příběhy ze staré Šumavy, Růže, 1974)