Polepšený lakomec

Příběh ze staré Šumavy

V šumavském podhůří stávala jedna malá vesnička na kraji rozlehlého lesa. Žil v ní jeden lakomý sedlák. Ten měl kromě svého dobytka i velkou zahradu, plnou chutných višní, ale nesnášel děti a už vůbec ne ty z vesnice, které jeho višně chtěly ochutnat. Každý rok, když višně dozrávaly, číhal sedlák u plotu své zahrady se sukovicí, aby žádné z dětí nemohlo ochutnat jeho višně. Dětem z vesnice se na ně sbíhaly sliny, ale dobře věděly, že sedlák je lakomý a že kdyby je chytil, zle by se jim vedlo. Sedlák byl neoblomný a vykřikoval po vsi, že raději nechá višně shnít na stromě, než aby je dal dětem.

Jednoho dne se však stala nečekaná věc. Sedlák onemocněl a dokonce se zdálo, že jeho zdravotní stav se zhoršuje z hodiny na hodinu. Nikdo nevěděl, co mu je a lékař to měl do vesničky na koni daleko. Když se to rozkřiklo i mezi dětmi z vesnice, rozhodly se mu pomoci. Sběhly se k jeho domu a nabídly mu lahodné višňové víno, které jejich rodiče rychle připravili ze spadaných višní. Sedlák už nejedl ani nepil, v tak žalostném byl stavu, a na nabídku posilujícího rudého moku jen bez hlesu kývl a nechal si vpravit mezi své okoralé rty alespoň pár kapek tohoto sladce natrpklého nápoje.

Když spolkl prvních pár kapek, hned pocítil, jak jej víno hřeje. Požádal o další doušek a vnímal, jak se jeho stav zlepšuje a jak se mu síly vrací. Děti mu řekly, že nechtěly, aby skonal, že mu odpouští a že mu přinesly právě ty višně, které on nikomu nechtěl dát. Sedlák, který se už předtím v duchu rozžehnal se životem, seznal, že se mu stalo to, co se stává zatvrzelým a nepřejícím lidem, kteří se neumí s ostatními dělit. V tu chvíli pochopil, že kdo se k druhým zle chová, sám se zlu vydává v plen. Zalitoval svých dřívějších činů a od té doby se stal velmi štědrým a laskavým člověkem. A tak se děti ze vsi a sedlák stali velkými přáteli a užívali si společně chutné višně.

(Baru Nehodná, Nové příběhy ze staré Šumavy)