Rychlé šípy v bráně věčnosti

Archy Pekel, Baru Nehodná

2024

S více než čtvrtstoletým zpožděním se na konci prázdnin zhmotnil postmoderní komiks. Rychlé šípy, se tentokrát ocitají mimo autorské bezpečí literárních postav a byly vrženy do nelítostné reality, kde se tvrdě platí i za mladickou nerozvážnost. Jejich počáteční lehkomyslnost je vede klikatými cestami až do světa divokých duchů, kde se jim ukáže nebezpečí ještě mnohem děsivější.

Šumavské bylinné zde figuruje jako drobná rekvizita na kytaře Mirka Dušína a v závěrečných zprávách.

Viraleum Balkachten

Ignis fatuus

Petra Klabouchová

2024

Na zakázaném území Šumavy, kolem řeky Křemelné, se koncem 70. let začínají probouzet pradávné legendy. Pohraničníci zde stále častěji hlásí výskyt neznámých světelných jevů (ano, ona „světýlka z Křemelné“ z drsných šumavských příběhů Hanse Watzlika). Syrový horror držitelky ceny Johanna Steinbrenera (Šumava Litera 2022), který vybublává z nejtemnějších rašelinišť prokletého pomezí, vyplavil na povrch i vimperskou tekutou legendu.

Nebo se jednoduše někdo z místních zase jak zákon káže vožral šumavským bylinným vínem, tím vimperským zatmívačem mozků ve flašce, co by nikde jinde na světě nemohl bejt legální, a teď se tu válí uprostřed silnice. Nic z toho nebylo nijak neobvyklé na to, aby se ajznboňákům chtělo riskovat vlastní kejhák.

Do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná, je vyslána vědecká expedice, která má záhadná zjevení prozkoumat. Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum přijdou.

Ještě nikdy nikdo nevyslovil „šumavským bylinným vínem“ tak, jako Aleš Procházka v audioverzi.

Host

Ústav blízké budoucnosti

Text: Ivo Mikšovský / Ondřej Švandrlík
Album Láska
Hudební skupina Nauzea Orchestra

2021

Prozatím nejnovější zachycený ohlas Šumavského bylinného v hudbě je ve skladbě ústecké skupiny Nauzea Orchestra. Jelikož kapela vznikla v roce 2007, soudíme, že zkušenost se šumavským je spíše zprostředkovaná, než přímá a vzhledem ke kontextu, v jakém se nápoj ve skladbě objevuje, jej autoři patrně nevedou v úplně pozitivní rovině. Zřejmě jde o jakousi druhotnou transgresi pověsti Šumavského, jako zdroje lehkých halucinogenů. Pro tuto teorii hovoří i psychedelicky-halucinatorní repetice v závěru ukázky.

Doufáme, že kapela bude mít v dohledné době možnost zjistit, co je Šumavské bylinné v žilách live.

V ústavu blízké budoucnosti / zkoumat budeš všechny slasti / tělo si natřeš tygří mastí / šumavský bylinný rovnou do žíly

Celou skladbu, z níž pochází audioukázka, si ji můžete poslechnout na profilu kapely na Bandcamp.

Červený kůň

Kocovina šumavského léta

Martin Sichinger

2018

V této knize je Šumavské bylinné de facto hlavním hybatelem událostí a jakýmsi závanem neznáma z jiného světa, který významně ovlivňuje jednání postav a v podstatě i chod dějin.

„Tohle víno,“ rozpačitě zakašlal, „má jednu výjimečnou vlastnost.“
„Jakou?“
„Někdy trošku zkresluje vnímání prostoru.“
„Jak to myslíš, soudruhu?“
Sejkora se jednou po půlnoci vypravil z Hvězdy domů, jenže v zatáčce nad pivovarem mu šumavské namluvilo, že se silnice k jeho domu otočila a vede na Strakonice. Do půl čtvrté se od svého domova vzdaloval. 
„Občas zavede člověka někam, kam ani vlastně nechtěl jít.“

Novela zachycuje doposud nejvíce reálií z výroby ve vimperské Mykoproduktě, včetně vypouštění vyluhovaných bylin z macerovacího bazénu rovnou do říčky Volyňky, což bylo vidět i cítit – řeka měla pár hodin červenohnědou barvu a nad údolím se vznášel nasládlý, bylinno-vinný opar. V knize je rovněž popsána konzumace rituální šumavské bylinné bábovky. Zde si můžete přečíst pár úryvků z knihy.

65. pole

Smrt krále Šumavy

Martin Sichinger

2011

V knize, kde ve druhém plánu vystupuje obraz jednoho ze dvou nejznámějších králů Šumavy – Kiliána Nowotného, se zmiňuje zakopaná lahev legendárního nápoje do rašeliniště v okolí Borových Lad. Tato scéna má svůj reálný předobraz z poloviny 80. let 20. století, kdy několik členů vimperského magnetickéhu kruhu, včetně autora, usilovalo o zbudování jakéhosi skrytého likérníku, což měl být důmyslný systém různě poschovávaných lahví alkoholu různě po městě a jeho okolí, který měl zaručovat, že diskutéři půjdou na špacír vždy nalehko, jen se skleničkou, kterou si budou doplňovat ze skrýší po cestě.

Táta si nalil víno, máma a já jsme zdvihli skleničky s pomerančovou šťávou a přiťukli si.
„Tak, chlapče, na to, že jsi chlap,“ prohlásil táta, ale možná mi to za něj přálo šumavské. Podle viněty vydávalo vůni dvaceti dvou tajných šumavských bylin.

Zde si můžete přečít pár úryvků z knihy.

65. pole

Občanský průkaz

Režie: Ondřej Trojan
Předloha: Petr Šabach (kniha)
Scénář: Petr Jarchovský

2010

Parta budoucí undergroundové mládeže se schází na smíchovském kopci Cinglák a zasvěcuje se do tekutých tajů normalizace.

Venca 'Popelka': „Dolejt Šumavským bylinným čůčem…“
Vypravěč: „Nejpopulárnější byl ovšem koktejl 'Šimáček'“
Venca 'Popelka': „… protřepat, nemíchat. A proslulej koktejl 'Šimáček' je hotovej, stejně tak jako jeho autor, notorik Šimáček z Bubenče.“

Na tomto místě je třeba se rozhořčeně ohradit – Šumavské bylinné sice za reálného socialismu patřilo mezi levná vína, ale mělo i mezi tehdejšími cenovými souputníky natolik specifické postavení, že ono deklasující „čůčo“ se mu minimálně na Šumavě a okolí opravdu neříkalo. Tento termín byl vyhrazen ryzím ovocným vínům a jejich mixům (např. mix jablečného a rybízového vína JaRyna).

ČT / THA

Cukrový klaun

Martin Sichinger

2008

Přirozeně a logicky se Šumavské bylinné nejčastěji vyskytuje v tvorbě vimperského rodáka Martina Sichingera, autora více než osmi šumavských románů, který získává přídomek „novodobý kronikář Šumavy“.

Ten večer se tak hezky opili! Vyrazili s flaškou šumavského krajinou a vzpomínali na první čundr. Aleš nikdy nezapomněl, jak z Otavy stoupala pára a osamělé stromy na krajích luk a polí postávaly před tmavým pozadím lesů. Řeka se pletla mezi stromy jako nitka mezi prsty při hře, které holky na základce říkaly přebírání.

Martin Sichinger je zároveň vůdčím duchem mezinárodního festivalu Šumava Litera, kde se setkávají tvůrci, čtenáři a přátelé Šumavy, Novohradských hor, Bavorského lesa a Mühlviertelu – přátelé ze 3 zemí, hovořící 2 jazyky, pod 1 evropskou střechou. A právě Šumavské bylinné se stalo oficiálním nápojem tohoto kulturního svátku pospolitosti, přátelství a dobré vůle, který se z Vimperka pomalu rozrůstá do dalších šumavských, bavorských a hornorakouských měst a obcí.

Knižní klub

Pupendo

Režie: Jan Hřebejk
Předloha: Petr Šabach (kniha)
Scénář: Petr Jarchovský

2003

Jde o scénu při příchodu do ateliéru, kdy Magda (v podání Vilmy Cibulkové) projevuje starost o dceru vzpomínáním na společné příhody s Bedřichem (Boleslav Polívka).

Cibulková: „Doufám, že mi na ní netrénuješ pupendo, ty prase.“
Polívka: „Prosimtě, copak jsem nějakej pedofil?“
Cibulková: „Mě nebylo vo moc víc, když jsi na mě zkoušel rybízák a voblboval mě Šumavským bylinným.“
(oba se rozpustile zasmějí)
Polívka: „No, ale mě bylo vo dost míň!“

Ten zvonivý smích obou protagonistů, spuštěný společnou vzpomínkou na události, iniciované mystickým nápojem mládí, zahřeje u srdce ;-)

ČT / THA

Devatero druhů vín

Sesbíral a sepsal: Mario Kučera Dafne
Sbírka písní od táborových ohňů No. 1

1992

To, že Šumavské bylinné neinspiruje jen spisovatele, výtvarníky, scénáristy a režiséry, ale také hudebníky, je známá věc. A neznámý tramp jej někdy v 70.–80. letech zvěčnil ve písni (ve sborníku je píseň připsaná skupině Pacific). I když vyznění písně je ironické a jmenovaná vína v autorově pojetí představují něco mezi Bergmanovou „Devátou pečetí“, „The Hateful Nine“ a obávanou „devítkou“ prstenových přízraků, všimněme si, že Šumavské bylinné je v této těžkotonážní formaci na 1. místě a autorovo samozřejmé konstatatování, že jej zná, naznačuje zkušeného, dlouhodobého konzumenta ;-)

Bonusové body připisujeme za další těžkou váhu z naší nabídky – Enzián.

„Šumavské bylinné a Maltózové znám / když nemám Malagelo, tak se cítím sám / bez sklenky Oranž punče karta nepadá / a jenom Hořčákem se zvedne nálada / pak Třešňák s Waldemarem utiší můj spleen / Rybízák z Mochova je voda na můj mlýn / a jenom Enzián zažene každej stín / ví každej fajnšmekr a znalec těžkých vín.“

Audioukázka je v podání trampského souboru Karabina pod jménem „Devět druhů těžkých vín“ a pochází z alba „Tulák a vítr“, FT Records / Dr. Pavel Kopřiva (2011).

Formát

Radovanovy radovánky: „Psí víno“

Zdeněk Svěrák

1987 (večerníček)
1994 (knížka)

A úplně nakonec jsme si nechali ten nejtěžší kalibr, protože Šumavské bylinné se díky známé pohádce Zdeňka Svěráka (pro někoho možná překvapivě) etablovalo ještě před revolucí i v dětských pokojíčcích. Malý Radovan chce potěšit svého pejska Kvika a sehnat pro něj psí víno. Není to ale jen tak, protože v obchodě mají mnoho různých vín a kamarádka Kateřinka umí sotva hláskovat. Zajímavostí je, že výtvarník Zdeněk Smetana evidentně nebyl konzument vimperské bylinné legendy a ve večerníčku rozdvojil značku do dvou různých lahví.

Kateřinka se dala do slabikování: „Da-li-bor, Ve-nu-ši-no ča-ro, Ro-man-ce, Per-la Mo-ra-vy, Ran-dez-vous, Šu-mav-ské by-lin-né". Kdyby se uslabikovala, psí víno nikde.

V knížce i v její audioverzi v podání Zdeňka Svěráka je Šumavské bylinné již zase jedinou entitou, jak to má být.

ČT / Knižní klub

Vzpomínka na doby falešných vrchních a falešných vermutů

Skutečnost, potvrzená několika tehdejšími číšníky a výčepními – za „socíku“ existovala ve spoustě hostinců (ale i hotelů) nekalá praktika, kdy při objednávce drahého vermutu (cca 150 Kčs/0,75 l) host dostal namísto vermutu vychlazené, mnohem levnější Šumavské (14 Kčs/1 l).

O kvalitě a chuťových vlastnostech šumavské tekuté legendy vypovídá skutečnost, že není znám žádný případ, kdy by to host poznal a stěžoval si.

Když už člověk jednou je, tak má koukat aby pil. A pít to, co je, a nepít to, co není

Další tradovaná historka, pochází z údolí říčky Ostružné mezi Velharticemi a Horami Matky Boží, kde si Jan Werich nechal postavit chatu.

Říká se, že řemeslníkům, kteří mu mezi 50.–70. lety prováděli drobné opravy, vždy naléval Šumavské bylinné, které ovšem pro tuto příležitost uchovával v lahvi od červeného vermutu.

Jak byl ovšem tento údajný Werichův kujónský kousek odhalen, prameny mlčí.

Daruj krev, dostaneš Šumavské

Šumavské bylinné proniklo i do prostředí dobrovolných dárců krve (opět cca 60.–80. léta). Jelikož v červených krvinkách je obsaženo železo, řešíval se úbytek tohoto prvku po odběru krve předpisem na užívání železitého medicinálního vína (tehdy Maltoferrochin či Condurango).

A v některých případech se předepisovalo i Šumavské bylinné, což možná souvisí s tím, že obě výše zmíněná medicinální vína se tehdy prodávala v drogeriích a právě Šumavské s oběma železitými posly sdílelo prostor v regále.

Tehdejší aspiranti na držitele Jánského plakety tak měli slušnou, 33% šanci, že si budou obsah krevního řečiště regenerovat tím nejlepším možným způsobem.

Ferdův slabikář

Velkým propagátorem Šumavského bylinného byl známý kněz a léčitel, páter František Ferda, kterého komunisté nejprve devět let věznili a od roku 1978, kdy se plně věnoval léčitelství, se k němu do Sušice údajně chodili léčit nejen známé literární a hudební tváře – Bohumil Hrabal (jenž pátera vylíčil v knize Život bez smokingu), Hana Zagorová, Karel Gott), ale snad i Lubomír Štrougal a další členové ÚV KSČ.

Na Šumavském si páter Ferda cenil jeho příznivého vlivu na trávení a zažívání a traduje se, že vstupní chodba byla zcela vyplněna lahvemi Šumavského bylinného. Často prý říkával:

„Když budete dodržovat to, co jsem Vám tady říkal, tak všichni, jak jste tady, budete živí až do smrti, umřete zdraví a v rakvi vám to bude moc slušet.“

To my jsme tu flašku jednou rozhicovali a viděli jsme neuvěřitelý věci

V první polovině 90. let podnikl Jaroslav Weigel v rámci budějovického výjezdu Divadla Járy Cimrmana přátelskou návštěvu svých kamarádů-pedagogů Katedry výtvarné výchovy Jihočeské univerzity.

Když jej pánové Kubička a Lorenc přivítali pohárkem Šumavského, vykouzlili na jeho tváři šibalský úsměv, který byl doprovozen replikou, jež je dnes již bohužel zapomenuta.

Tekutý tlumočník v zemí nikoho

V létě 1997 (tedy celé dva roky poté, co výroba zanikla), se v rámci přípravy na rakousko-český cyklistický happening "Putování zemí nikoho” (organizoval náš kamarád a houslista Gotthard Wagner a jeho spolek SUNNSEITN) podařilo zakoupit jednu z posledních ‚devadesátkových‘ lahví vimperského Šumavského bylinného ve frymburské Jednotě.

Tato lahev pak posloužila jako vítaný tekutý seznamovací prostředek při setkání s rakouskými hasiči, kteří na hraničním kamenném můstku přes Malši u Windhaagu zajišťovali hadicemi v lomu slunečních paprsků duhové vodní brány tanečního představení "Thea a hasiči".

Wo ist mein Schrott?

Za raných 90. časů, kdy velký starý mistr a fotograf nepokoje Kuběs ještě dělal galeristu v Prachaticích, zorganizoval jednou svařovací víkend, jehož myšlenkou byla proměna starého železa v umělecká díla. Na místě vzniklo cca 10 výtvarných děl.

Kde se vzal, tu se vzal, rovnou mezi objekty se objevil příhraniční germánský mecenáš. Měřil díla uznalým pohledem a trval na tom, že koupí 8 výtvorů a vytáhl ze šrajtofle 800 marek. Koupě byla ihned stvrzena sdíleným pitím šumavského rovnou z lahve. Na večerní hudební produkci se německý přítel umění proplétal s lahví šumavského v ruce mezi návštěvníky a hlasitě volal „Wo ist mein Schrott? Wo ist mein Schrott?!?“ a spokojeně plácal autory po zádech.

Že jsem to byl já, že jsem to byl já – kdo tu flašku voddělal!

Šumavské bylinné bylo v 90. letech neodmyslitelně spojeno s „Večery málotónické tvorby“ v dnes již zaniklém českobudějovickém klubu Staroměstská, kde tehdy působily avantgardní hudební (Neurocabaret) a divadelní (Divadlo Karel) soubory.

Ve stejném klubu se tehdy v zákulisí před koncertem Psích Vojáků zmocnil litrové lahve Šumavského bylinného sám Filip Topol, celou ji v krátkém čase vypil a koncert PVO byl toho večera obzvlášť dynamický a bílé klávesy klavíru extra zakrvácené…

Alchymická proměna skupenství

Se Šumavským bylinným se pojí i některé neobvyklé techniky konzumace, které opět nemají obdobu u jakéhokoli jiného vína. V prostředí avantgardních osobností tzv. Vimperského magnetického kruhu vznikla v raných 90. letech transmutace Šumavského bylinného do pevného skupenství, pomocí agaru a bábovkové formy.

Výsledek připomínal "amarouny" ze seriálu Návštěvníci a po konzumaci byť jen jednoho řezu se vzápětí dostavily stejně hřejivé a posilující účinky, jako po vypití sklenice, aniž by hrozilo rozlití drahocenného obsahu. Tato zvláštnost je zachycena i v literatuře.

Zjevení legendy v kostele sv. Voršily

V márnici jednoho z nejstarších kostelů v Jihočeském kraji – sv. Voršily v Újezdci na Blatensku, došlo na přelomu července a srpna 2021 k neuvěřitelnému nálezu. Za oknem márnice tam byla objevena doposud nejstarší dochovaná lahev od Šumavského bylinného vína, s datem výroby 25. 7. 1962.

Díky laskavosti starosty Bělčic, pana Pavla Vejšického, se tato relikvie v březnu 2023 ocitla v depozitáři Muzea výroby tradičních bylinných a ovocných nápojů na Šumavě, které připravuje obnovená Mykoprodukta.

Tak na dobrou školu a veselé děti!

Nejsystematičtěji připomínalo památku zániku oblíbeného (a tehdy de facto jediného legálního) lehkého halucinogenu nakladatelství Velarium, které téměř do každé své knížečky dávalo na prázdné stránky pro každý titul originálně pojatou „reklamu“ na Šumavské bylinné.

Některé slogany byly absurdní, jiné morbidní, další veselé a hravé a nescházela ani melancholie po ztracené tekuté inspiraci a toto zvláštní a umanuté lpění na něčem, co už není, udržovalo obecné povědomí o legendárním nápoji i po jeho nuceném (a dnes můžeme radostně dodat, že dočasném) odchodu z tohoto světa. Zde je malý výběr těch nejzdařilejších.

48 litrů ve stínu

30. března 1991, kdy se slavnostně otevírala vimperská galerie Harpuna (původně lžipamátník osvobození Rudou armádou, který v r. 1975 postavili 20 km od demarkační linie), byl velmi chladný den.

Velmi chladný den účastníkům pomohlo překonat 48 litrových lahví Šumavského bylinného vína, které se v den otevření všechny vypily (i díky zatoulanému německému autobusovému zájezdu), což je ve vší skromnosti patrně světový rekord na čas a místo.

Zlatým hřebem byl happening „Šumavské bylinné – prostředek porozumění mezi národy“, který vyzněl jako nevídaný kouzelnický trik. Náš švýcarský kamarád a polyglot Ueli Wolf totiž po vypití pohárku přešel z německého úvodu do plynné češtiny.

Šumavský základ léčebných metod

Léčitelka Božena Kamenická („bába Radnická“ nebo také „bába z Tymákova“) pocházela z Vysočiny, ovšem většinu svého života strávila na Plzeňsku. Ač zažila tragické zvraty (její jediný syn jí zemřel v náručí při autonehodě, když mu bylo 5), založila svůj život na pomoci bližním.

Zda její jasnovidecké schopnosti byly dar od Boha, nebo byla „jen“ skvělou diagnostičkou s mimořádnými znalostmi nevíme, ale víme, že diagnózu prováděla zahříváním vzorku moči a základem jejích léčebných lektvarů pro pacienty bylo Šumavské bylinné. V těžkých případech radila lékařům napříč medicínskými obory. K jejím pacientům patřili prezidenti Ludvík Svoboda, Gustáv Husák i Václav Havel. Ze známých osobností pak Helena Růžičková, Karel Gott, Jiří Bartoška, Josef Kemr, Vladimír Menšík a mnozí další.

Šumavské bylinné experimenty čestického faráře

Zajímavý úlovek do fondu šumavské bylinné paměti se podařil v srpnu 2024 na volyňské pouti. Hned od několika pamětníků jsme se dozvěděli, že páter Petr Mikeš, farář
z nedalekých Čestic (původem z Jistebnice) učinil svého času ze šumavského bylinného základní tekutý prostředek trvalé péče o zdraví svých farníků. Klasických 22 bylin doplnil o další tři (kručinku, mochnu nátržník a proskurník) a tento čestický kámen mudrců louhoval na faře a takto doplněný dále šířil.

Jelikož všechny tři zmiňované byliny obsahují velmi silné alkaloidy, jednalo se vyloženě o medicinální koktejl, který zmiňoval téměř v každém kázání a ordinoval farníkům jako prevenci před nemocí i jako léčivo na již probíhající neduhy.