Martin Sichinger: Kocovina šumavského léta

2018, 65. pole

V MYKOPRODUKTĚ
–
„Jedna káď se zbytky nálevu se právě čistila a ve vzduchu se vznášela hypnotická vůně šumavského. Nálev vytékal rovnou do řeky a barvil ji do zlatohněda. V takových dnech chodívali alkoholici k bráně závodu inhalovat výpary, a rodiče a učitelé varovali děti, aby nechodily kolem řeky, protože by přišly do školy opilé.
Vrátný vyběhl do průjezdu se třemi kelímky a otevřenou lahví, aby Sejkorovu návštěvu přivítal. „Jardo, říkal jsi soudruhovi, že je šumavské vynikající žaludeční lék?“
„Soudruh Mohorita to samozřejmě ví.“
„Ale jak účinný je to lék! Stačí malé množství a celý organismus…“
„Fando, máme na návštěvu jen pár minut.“
„Rozumím, soudruzi.“ Vrátný se na počest jejich příchodu postavil do pozoru, slavnostně si naplnil kelímky až po okraj a všechny je vypil.
Varna byla velká čtvercová místnost. Byliny se louhovaly v okachlíčkované nádrži a kolem ní stály pytle označené čísly, protože receptura byla přísně tajná. Instrukce k dávkování zněly například: přidej 60 g z pytle 12. Sejkora, který tu byl před vojnou na brigádě, některé z dvaadvaceti tajných bylin identifikoval, třeba šišky chmele tak slisované, že se z pytlů vydobývaly důlkovačem na záhony, jiné byliny ale stejně jako ostatní brigádníci nedokázal určit.“
„Pytle byly naskládány až ke stropu a brigádníci si z nich často stavěli doupata, v nichž během směny pospávali.
Na zdi viselo zarámované Čestné uznání vlády ČSSR, Ústřední rady družstev a Ústřední rady odborů:

Za mimořádnou kvalitu výrobku
ŠUMAVSKÉ BYLINNÉ VÍNO  —
dvacet let výroby bez jediné reklamace.

Bylo to trochu nezasloužené ocenění — víno nikdo reklamovat nemohl, protože každá šarže díky nesystematickému míchání chutnala úplně jinak. Vedle uznání visela lékárnička, kde se jako jediná první pomoc nabízela výhradně již otevřená lahev šumavského a šest kelímků.
„Vy jste ještě nikdy šumavské neochutnal?“ zeptal se znovu Sejkora a snažil se skrýt obavy ve svém hlase.
„Nemusíš mi vykat, soudruhu. Tvůj otec byl hrdina. Ne, v Praze jsem tohle víno v žádném obchodě neviděl.“
„Prodává se v drogeriích, je to vlastně bylinný likér.“ Nikdo z těch, kdo ho ochutnali, nevěřil, že je to víno, protože šumavské byla regulérní droga.
Místní technolog ještě předtím, než v šedesátém osmém emigroval, jednou u piva Sejkorovi prozradil: Když už sem lidi posílaj na umístěnky, musíme jim nabídnout něco, o čem ti chudáci z vnitrozemí ví, že je v týhle pustině zachrání.
Staletí se pašoval šňupák, pak barbituráty a morfium, a jen co se hranice zavřela, vymyslelo se šumavský bylinný, aby v týhle pustině měli lidi aspoň jakous takous naději.
„Co je tohle za bylinu?“ ukázal Mohorita na kořeny plující po hladině.
„Pelyněk.“ Sejkora znejistěl. Věděl, že o Černobylu se podle jehovistů psalo už ve Zjevení svatého Jana: A z nebe spadne černá hvězda a jméno té hvězdy bude pelyněk, protože pelyňku se v Čechách odnepaměti říkalo černobýl.
„Pelyněk se přidává do absintu, ne?“
„Jo, jo, ale s pelyňkem se to nesmí přehánět.“ To, co z absintu, zakázaného po celém světě kromě socialistického Československa, dělalo silný halucinogen, byly silice obsažené v pelyňku. Sáhl po kelímku a silná a omamná vůně ho téměř poslala k zemi.
Takovou zabijáckou šarži ještě nekoštoval.
Bezpečnostní štáb si ve Hvězdě v bezpečí dává plzeň, o které soudruzi bezpečně vědí, že s nimi nic neprovede.
Bude to strážmistr Sejkora, který Vasilu Mohoritovi zhatí slavnostní projev.
„Tohle víno,“ rozpačitě zakašlal, „má jednu výjimečnou vlastnost.“
„Jakou?“
„Někdy trošku zkresluje vnímání prostoru.“
„Jak to myslíš, soudruhu?“
Sejkora se jednou po půlnoci vypravil z Hvězdy domů, jenže v zatáčce nad pivovarem mu šumavské namluvilo, že se silnice k jeho domu otočila a vede na Strakonice. Do půl čtvrté se od svého domova vzdaloval. Našel ho Kaňka, který ve služebním vozidle kontroloval okolí města a zajímalo ho, kam jeho nadřízený pochoduje.
Do tohohle šláftruňku někdo přidává bludnej kořen, říkával děda, než vypil svou sklenku před spaním.
„Občas zavede člověka někam, kam ani vlastně nechtěl jít.“
Mohorita na to nic neřekl a Sejkora zdvihl kelímek: „Tak na váš projev.“
Napili se a mozek Sejkorovi jako vždy naznačil, že pije lepidlo, do kterého omylem napadal bez a hořec.
„Pozoruhodné. Bylinná vína máme určitě lepší než na Západě,“ prohodil Mohorita. „Víš, soudruhu, že teprve teď vycházejí najevo první výsledky perestrojky? Největší chyba, kterou soudruh Gorbačov udělal, se týká kampaně proti alkoholismu.“
„To je zlé,“ podotkl Sejkora.
„V Sovětském svazu se alkohol prodává až od 14 hodin, z filmů se vystřihují scény s konzumací alkoholu, podporují se abstinentní svatby a zakládají se Svazy střízlivých.
Výsledek? Katastrofální pokles státních příjmů, absolutní nedostatek cukru a hlavně — vznik domácích palíren a nešťastná smrt mnoha mladých lidí. Nesmíme dovolit mládeži, aby si pokoutně vyráběla vlastní alkohol. Podnik jako Mykoprodukta je naše budoucnost. Myslíš, že bych se měl o šumavském zmínit v projevu?“
„Rozhodně.“
„A co o něm mám říct? Viděl jsi tady soudruha prezidenta Svobodu, který si mladé získal na svou stranu…“
„Určitě bych připil šumavským, zmínil se o našich českých bylinách a jejich síle a taky o tom, jak se naše společnost chystá polevit v ostražitosti, abysme mohli vzít svůj osud víc do vlastních rukou…“ Sejkorovy myšlenky přerušilo bušení vycházející z útrob továrny.
„Co to je? Zní to jako buben a kytara.“
Sejkora se zaposlouchal a po chvilce pochopil: Kotlík a jeho kapela ho převezli, domluvili si zkoušení přímo ve sklepě.
„Místní chuligáni.“ Teď už slyšel slova i chraplavý zpěv:
mládež se chce bavit
mládež chodí do diskoték
a opít se do němoty
na taneční zábavě
mládež sedí v hospodě
mládež pije pivo PIVO PIVO
a v noci na ulici
padá mládež na hubu
„Vidíš, soudruhu, alkohol je velké téma. Napijem se ještě?“
Sejkora celý den nejedl a hlava se mu začínala nebezpečně točit. Hořec a andělika už proudily jeho krví. Snad mu dnes byliny budou nakloněny.“
Jestli ho dostanou, přizná Mohoritovi, že mluvil s Václavem Havlem.
S kelímky se naklonil nad nádrží. Poprvé v životě se mu ruka třásla už po první dávce. Ucítil květ černého bezu a vzpomněl si na květy, z nichž mu děda dělal bezovou limonádu, a pak všechno přebilo aroma pelyňku, který louhovaný ve víně podávali gladiátorům před bojem přímo před zraky samotného císaře.
„Tak na zítřek, soudruhu!“

DNESKA HO BYLINY ZAVEDOU DALEKO
–
Michal zdvihl lahev a napil se. Nať mařinky a semeno koriandru se spojily s jeho krví. Dneska ho byliny zavedou daleko, to už po Mozku tušil. Lokl si ještě jednou.

MŮŽU SI ČUCHNOUT?
–
Oba na něho vytřeštili oči.
„Já jsem v pohodě, kluci. Dáme jedno kolo, když vyhrajete, flaška je vaše. Nefalšovaný šumavský bylinný, semeno fenyklu a kůra skořice dělaj úplný zázraky.“ Zdvihl lahev stejně hrdě, jako domorodci na Nové Guineji zvedali scvrklé vysušené hlavy poražených nepřátel.
„To je to víno, co se nikde nedá koupit?“
„Jo.“
„Můžu si čuchnout?“
„Jasně.“
Kluk si přidržel lahev u nosu a znechuceně se zašklebil.
„Ty vole, to páchne jak ta vaše pochcaná řeka. No tak si zahážem. Ale nejdřív se napiju.“ Trochu si přihnul a zavrávoral. „To je sračka!“

CO KDYŽ MOHORITA NĚCO VYVEDE?
–
„Prezident Svoboda na kouzlo Vimperku opravdu nikdy nezapomněl.“ Mohorita si sedl. „Ta vůně, kterou jsem cítil nad městem, je šumavské bylinné víno?“
„Ano.“
„Vidíte, soudruzi, říkal jsem, že tohle město je prosycené prací dělníků. Soudruh prezident Svoboda navštívil osobně podnik, který víno vyrábí, že ano?“
„Ano.“
„Napadlo mě, jestli by se tam dala zorganizovat krátká exkurze. Rád bych šumavské konečně ochutnal.“ Teď na sebe přítomní nevěřícně zírali, nikoho nenapadlo, že Vasil Mohorita ještě nikdy nepil šumavské.
Sejkorovi zatrnulo, protože stejně jako ostatní dobře věděl, jak šumavské obvykle zatočí s těmi, kdo ho ochutnají poprvé.
Co když Mohorita něco vyvede?
„Můžeme vyrazit hned, já čestné hosty v Mykoproduktě provádím,“ řekl, protože v továrně brigádničil a znal ji jako své boty.“

BÁBOVKA
–
„Zato už načali bábovku z šumavského bylinného, což byl rosol uvařený pomocí agarového prášku, sušeného slizu z mořských řas. Vyklopen z bábovkové formy měl stejnou barvu jako víno; zlatohnědou s karmínovým nádechem. Díky lomu světla vytvářel vnitřek dojem obřího kusu narudlého rosolovitého jantaru, který žije vlastním životem, protože se po vyklopení na talířku mírně třásl.
Rosol se kousal a v ústech rozplýval jako dortové želé.
Michal doufal, že bábovku nedostane, jednou byl totiž svědkem, jak si Podruh po dlouhém dni kopání bez oběda strčil kousek té bábovky nalačno do úst, rozžvýkal ho, spokl, usmál se, prohlásil: A jsem vožralej! a spadl pod stůl. Všichni si mysleli, že pod ním i zůstal, jenže ho našli až za dva dny v lese u Hrabic.“
Michala šumavské byliny také už mnohokrát zavedly do hlubokého lesa. Obvykle vyšel z hospody, kolem svítily pouliční lampy, na ulicích parkovala auta a na chodníku se tu a tam motal nějaký opilec — a pak najednou klopýtal v nejhlubším lese na Lipce nebo u Korkusovy Huti.
Naštěstí dnes z bábovek zbývalo na talířku jen drobné rosolovité chapadélko bez třesu.“

DEN POTÉ
–
„S přemáháním se pustil do holení. Slunce planulo na obloze a břicho bolelo důvěrně známou bolestí. Táta jednou prohlásil, že je mu po šumavském vždycky tak, jako by snědl veverku, kterou si zapomněl uvařit.
I doktor Sejkoru varoval. Pití bylinného způsobuje halucinace, deprese a stav naprosté etické degenerace individua, což byl, jak ho překvapilo, běžný lékařský termín.
Dám si jíl, pomyslel si, srnky ho olizujou, vždycky když je jim bídně.
Nejbezpečnější je chovat se jako zvěř, řekl jednou táta. Jak začneš něco vymejšlet vlastní hlavou, seš v pytli.
Otřel si tvář ručníkem a zamířil do kuchyně, aby si spravil žaludek.“

VČERA V NOCI HO ŠUMAVSKÉ ZAVEDLO SEM
–
„Nahmatal kliku a vyklopýtal ven.
Slunce ho oslepilo tak, že se skoro složil.
V močůvce u jeho nohou se válel zámek i s petlicí a jejich rez světélkovala jako mořské řasy.
To jsem asi vylomil já, napadlo ho na dvoře Drosselhofu, starého německého statku pod kasárnami.
Včera v noci ho šumavské zavedlo sem a cestou mu něco vykládaly kytky.
Nad hlavou mu zabzučely vosy a zamířily k otevřené lahvi šumavského opřené o plot. Několik jich už bez hnutí plavalo v bronzové rašelině, kterou včera nedopil.
Kristýna vosy zachraňuje, já je vraždím.
Vzápětí se ozvaly kroky a do vrat vkročil tlustý chlap v roztrhaných hadrech — bývalý lampasák, kterému místní přezdívali Suez.
Podíval se na Michala a pak uviděl flašku.
„To je tvoje?“
„Jo.“
„Budeš to dojíždět?“
„Ne.“
Suez odehnal vosy a pořádně si přihnul. Pil tak lačně, že mu víno cákalo na košili a utopené vosy polykal jako bonbony.
„Todle je fakt vývozní matroš,“ prohlásil, otočil se ke stáji a zmizel uvnitř.“

TADY PREJ PIL PREZIDENT ŠUMAVSKÝ
–
„Zavřel oči, jako by ho světlo dne unavilo. Když je otevřel, spatřil oči své dcery, které na něho úpěnlivě hleděly.
„Tati, mně by to bylo asi jedno, kdyby to strejda včera večer neříkal takovým jízlivým hlasem…“
„Strejda je debil. Všechno, co teď vykládá, jsou kraviny. Úplně mu ruplo v kouli.“
„Taky říkal něco o srpnu 1968 a o nějaký zákeřnosti. A tak divně se u toho smál…“
Srpen 1968.
Po triumfálním projevu opustil prezident Svoboda Vimperk.
Sejkora vyrazil do Hvězdy, kde marně čekal na číšníka, a pak se u jeho stolu objevili dva kluci.
Tady prej pil prezident šumavský, je to pravda?
Jo, je to tendle stůl.
Můžem?
Jen si sedněte.
A tady jako legálně nalejvaj ten váš bylinnej halucinogen?
Jasně že jo. Když budete mít štěstí, uvidíte i číšníka, co vám ho nadávkuje.
Kluci si sedli, překvapení, že jim to vykládá esenbák, dvacet minut bubnovali prsty o stůl a pak se zvedli a šli hledat číšníka.
U Sejkorova stolu se objevila tmavovlasá slečna.
Promiňte, kamarádka říkala, že na mě počká u stolu, kde pil prezident Svoboda.“

DEJTE SI ŠUMAVSKÝ
–
„Na to se musíme napít.
A co si mám dát?“
„To se ptáte u stolu prezidenta Svobody? Dejte si šumavský.
Je to sladký?
Jo.
Jak to chutná?
Jako listy maliníku s kořenem zázvoru. Počkejte tady, já se hned vrátím.
Došel přes ulici na stanici, ze sklepa vytáhl lahev šumavského a vzal i skleničky, protože nebylo jisté, jestli číšníka vůbec uvidí. Byl poslední den Setkání mládeže, místní byli úplně grogy.
Vrátil se do salonku. Rádio hrálo Lékořici. Povídali si o její cestě do Vimperka. Pak si připili. Pak se něčemu smáli.“

JEDINÁ NADĚJE ODVEDENCE
–
Na Drosselhofu zamečela koza, a Michal se otočil k lesu, protože jeden svůj život prožil právě tady. Na pařezu čekala lahev šumavského, jediná naděje odvedence, který se modlí, aby ho byliny zavedly do pralesa pod Boubínem.
Byl bloud, potřeboval bloudit.
Smrky zašuměly a ohnuly se, jako by mu rozuměly.
Jejich špičky stály proti němu, nepravidelné kontury ořezávající nebesa, hrbolaté čáry, které se vždycky táhnou k hranici, ke svobodě, do jiného světa…
„Tak vidíš, tati, jdu na vojnu,“ pronesl do tmy a sáhl po lahvi dvaceti dvou šumavských bylin, aby s nimi oklikou přes hluboké lesy vykročil k nekonečné rovině.“