Martin Sichinger: Smrt krále Šumavy

2011, 65. pole

„Rozhodl jsem se, že na tu brigádu pojedu.“
Tátův obličej ožil a jeho prsty se na klávesnici zastavily.
„Počkej,“ zarazila se máma. „Ty s náma nepojedeš do Prahy?“
„Ne. Vemte mi, co chcete. Stejně víte líp než já, co budu potřebovat.“
„No, to je skvělý! Já to snad tušil, nebo co! Víte, co se stalo? Počkejte tady!“ Táta vyběhl do tmy a za okamžik byl zpátky. V ruce držel věc tak špinavou od hlíny, že vypadala jako právě vykopaná hlava tisíce let pohřbeného faraona.“
„Nemůžeš tady takhle svinit!“ křičela máma.
Vyšli jsme před dům a táta začal z hlavy odstraňovat hlínu. Za chvíli už ve světle padajícím z kuchyně vypadala jako pistole. Po oloupání další vrstvy bláta se v tátových rukách objevila litrová lahev.
„Tohle je poslední flaška šumavskýho bylinnýho v Čechách – vyrobená ve Vimperku. Zakopali jsme jí s Běhym s tím, že jí vykopeme, až nám bude v životě nejhůř.“ *
„Tobě je dneska v životě nejhůř?“ divila se máma.
„Jo, nejhůř mi bylo dneska ráno, když Tomáš nechtěl jít na brigádu.“
„A co Běhy?“ Vzpomněl jsem si na fotku, na které stál táta se svým kamarádem. „Neměls jí vykopat s ním?“
„Běhy je v Budějicích a navíc se jí pokusil už několikrát vykopat sám, když bylo nejhůř jemu, jenže jí nedokázal najít. Zakopali jsme jí na kraji slatě a zapomněli kde.“
„Tys byl u slatě vykopávat flašku?“ vyděsila se máma a mě napadlo, že jsem tátovy básně možná četl ve chvíli, kdy na okraji rašeliny hledal šumavské bylinné svého mládí.
„Jo. Dneska jí vypiju se svým synem.“
Podíval jsem se na nažloutlou tekutinu v zablácené litrové lahvi, za kterou na nebi probleskovaly hvězdy.
„Tomášovi je teprve dvanáct!“
„Ale pojede na brigádu!“
„Víš, co tohle svinstvo dokáže za věci! Jednou ses opil a myslel sis, že jsi poslední medvěd Šumavy a Běhy kníže Schwarzenberg.“
„No dobře,“ kapituloval táta. „Napijem se spolu a Tomášovi uděláme šťávu.“
„Já už ten blevajs nikdy pít nebudu,“ rozhodla se máma.
Vrátili jsme se dovnitř. Táta si nalil víno, máma a já jsme zdvihli skleničky s pomerančovou šťávou a přiťukli si.
„Tak, chlapče, na to, že jsi chlap,“ prohlásil táta, ale možná mi to za něj přálo šumavské. Podle viněty vydávalo vůni dvaceti dvou tajných šumavských bylin.

* Literární příhoda se zakopanou lahví Šumavského bylinného má svůj reálný předobraz. V polovině 80. let vymysleli Martin Sichinger a Jaromír Trachta Štoural pro své nekonečné debatní procházky po Vimperských ulicích systém tzv. skrytého likérníku, který tak trochu vycházel ze systému důmyslných pozorovatelen Bratrstva kočičí pracky z příběhu o Písklounovi a Tlouštíkovi. Podstatou skrytého likérníku bylo rovnoměrné rozmístění nezanedbatelného množství lahví vína, doplněných tu a tam i nějakým šnapsem, po skrýších ve Vimperku a okolí, což by v případě spuštění celého systému umožňovalo zasvěceným chodit na debatní procházky pouze se skleničkou a dolévat si dle potřeby a chuti z nejbližších skrýší (byl zde i potenciál předem plánovaných tratí, dle typu alkoholu). Ovšem projekt ztroskotal hned v úvodu, kdy Martin Sichinger s Radanem Běhounem slavnostně zakopali pilotní lahev systému (což bylo nikoli jen shodou okolností právě Šumavské bylinné) na kraji lesa na svahu někdejší sopky Homolka nad Vimperkem, ale aniž tušili, byli spatřeni. A když se po pár dnech chtěli pochlubit Trachtovi, že barová schránka č. 1 je na světě, skrýš byla prázdná. Následná kolektivní deziluze způsobila, že smělý projekt zůstal jen v říši snů a později se dostal do literárního příběhu.